Než bude znát Shahzada Cup své vítěze, vrátím se ještě k Mongolskému derby – zážitky v podání třetí jezdkyně v cíli, Michelle Tanaka, trošku strhávají z tohoto závodu aureolu jízdy divočinou „na život a na smrt“.
Michelle Tanaka z Tucsonu se vrátila z Mongolského derby skoro zklamaná, že si nezlámala kosti. Na druhou stranu se splnilo, co čekala – bylo to bolestivé, vzrušující, vyčerpávající a, dejme tomu, epické. Chytli jsme ji tento týden poté, co dokončila tisícimílové „derby“ na třetím místě.
Takže jste celá?
Ano, jsem celá. Nespadla jsem z koně, nezranila jsem se. Nestalo se mi nic zlého. Bylo to intenzivní, plné bolesti, ale většinou to byla zábava.
Popište tu bolest
Na konci druhého dne ve čtvrté etapě to bolelo tak, jak bych si ani neuměla představit. Největší bolest, jakou jste mohli vůbec zažít, ale prostě to bolelo a vy jste museli jet dál.
Zažila jste okamžiky, kdy jste nemohla uvěřit tomu „Opravdu tady jsem“ ?
Bylo tam hodně momentů k neuvěření. Jak je ta země nádherná, jací jsou tam skvělí lidé. Já jsem fakt čekala, že zažiju něco zlého… spadnu a potáhnu se deset mil v ljáku, ale nic takového se nestalo. Neříkám, že jsem zklamaná… jsem ráda, že jsem se nezranila, ale zase zklamaná spíš z toho, že nemám žádné drsné zážitky, které bych mohla vyprávět. Můžu jen říct, jaké to bylo – trochu šílené, ale žádné kalamity.
Šla byste do toho znovu?
Určitě, ale nehrála bych tak na jistotu. Já jsem prostě vždycky požádala pastevce o jejich nejlepší závodní koně a ráda bych se vrátila a vybrala si všechny sama.
Věděla jste, jak vám lidi doma fandí?
První dva dny jsem si to uvědomovala, ale po třetím dnu jsem zapoměla, že nějaký vnější svět existuje. Na konci třetího dne okulhal kůň mé kamarádky Kate Whitney a rozdělily jsme se. Pak jsem pokračovala se dvěma jezdci z Nového Zélandu, Ben Wilksem a Maximem Van Lierde… až když jsem se vrátila, pomyslela jsem si „Jejda, asi bych měla zkontrolovat e-maily“. Pobavilo mě, když jsem slyšela, jak lidi říkají, že Michelle je v čele Mongolského Derby, ale se mnou kůň ve skutečnosti zdrhnul a já ho jen nemohla zastavit.
Jací ti koně jsou?
Nikdy jsem nejezdila dostihové koně – ti jsou velcí a plní síly. Sprintují a na konci mají dost. Tito koně jedou dostih na jakémkoliv terénu a jsou schopni takto letět 25 mil v kuse. To není vaše zásluha. Vy se je jen pokoušíte řídit správným směrem. Jela jsem se dvěma jezdci, byli vysocí asi 6 stop (180 cm) a koně to s nimi „sbalili“. Všechno vás bolí. Měla jsem úplně ztuhlé nohy, ale to každý z nás. Kdybych se znovu připravovala, makala bych na lýtkových svalech denně od rána do večera.
Jaký byl denní režim?
Vstávali jsem v 5:30, dojížděli jsme ve 20:30, pak jsme si „lízali rány“, mezi desátou a jedenáctou jsme šli spát a tak pořád dokola. Čtyři stanice denně, čtyři jezdci zůstávali s rodinami i mezi stanicemi. Liz si dokonce dopřála koupel.
Záviděla jste?
Jste skrz naskrz špinaví a uvědomujete si, že ostatní jsou na tom stejně. Po pár dnech to neřešíte. Den za dnem jedete, jíte, jedete, jíte, jedete, jíte, jedete, jíte a na konci odpadnete. A když jste ve finiši, tak už jste tak špinaví a ani vám to už nepřijde, že ani jeden z nás hned nepádil do sprchy.
Větší část závodu jste byla v čele a nakonec skončila třetí. Co se stalo?
Dvě jezdyně – vítězka Byeronie Epstein a Elise Poitrinal (dojela druhá) se snažily po celou závodu utrhnout, ale to se jim povedlo až ten poslední den. A my jsme to vzali jako „Uvidíme se, přejme jim to.“ Ony chtěly závodit, my jsme to tak nebrali. Do cíle jsme vjeli společně a drželi jsme se za ruce.
Zdroj:
Foto: www.theadventurist.com
Buďte první! Přidejte komentář