Habib

Vladimíra Šebková s Habibem soutěžili ve vytrvalosti 11 sezón bez přerušení, dosáhli výkonnosti CEI3* 160 km a úspěšně zdolali více než 3000 km. Díky Vlaďce, že se podělila o své zkušenosti, o cestě, která nebyla leckdy bez překážek a výmolů, jak to tak ve vytrvalosti bývá. Za jejich dlouhou společnou kariéru a kilometry tuto dvojici jako první vlaštovku řadím do Klubu 10  pro dvojice, které závodí minimálně 10 sezón a najedou úspěšně alespoň 2000 km – a už vím o další dvojici, kterou jistě dobře znáte a má za sebou také dekádu i tisíce kilometrů:) 

„Je to debil, ale běhat umí“ – okřídlená věta z filmu Forrest Gump provází naše rodinné soužití s šimlem Habibem už skoro 15 let.

Pokud píši naše, tak proto, že Habib byl kupován s vidinou koně vhodného pro vytrvalost v mužském podání. Po zkušenost s našimi předchozími koňmi, kteří se o nás starali (a jeden z nich stále stará) jako o vlastní, naučili nás základům ježdění, jsme očekávali pokračování v podobném duchu i u toho třetího.

Pravda, trochu více než u předchozích koní, se ve výběru dbalo na potenciál do vytrvalosti – a tak jsme hledali něco „arabského“. Po několika návštěvách jiných kandidátů jsme se vypravili za velmi mladým arabem z chovu zaměřeného na výstavní araby. Šedák s bílými hvězdičkami, viditelně zvědavý a příjemný, se nám líbil. Přednákupní vyšetření dopadlo dobře, tak jsme se rozhodli ho koupit. Jako zásadní chyba pro celé naše další soužití se ukázala žádost o obsednutí přímo u chovatele.

Nebudu se široce rozepisovat, co se stalo, situace nakonec dopadla tak, že jsme si domů přivezli valacha, který se bál, neuměl se pást, a nikoho na zádech nesnesl. Skoro dva roky jsme se snažili s pomocí různých lidí, i těch nejpovolanějších, Habiba přesvědčit, že člověk na zádech není nic, co by ho ohrožovalo na životě. Během té doby se z něj stal 100% vychovaný kůň pro práci ze země, kůň milující pobyt na pastvině a očividně nervozní v boxe, nicméně stále to byl kůň, který nikoho na zádech nesnesl. Nebyla jsem jediná, koho poslal k zemi, stalo se to i dalším, kteří chtěli pomoci s obsedáním, a začalo to vypadat beznadějně. Nakonec Habiba obsedla 15 ti letá slečna, která, po souhlasu rodičů a za pečlivého dohledu, mu na zádech zůstala i po jeho podivných eskapádách. 

Tím začalo období, kdy se Habib pomalu, ale přece, dal jezdit nejen na pískové jízdárně, ale i v terénu. Díky staršímu Sihaskovi měl dobrého parťáka, samotný pracoval minimálně, Sihaskovu roli v dalších letech převzal Nurmi. Zhruba po roce snažení jsme se dostali k nasedání relativně v klidu (k čemu je dobrá mrkev), k tomu, že jsme na něm jezdili už dva z rodiny, a k tomu, že jsme začali přemýšlet o prvních závodech. Ty pak proběhly v Zelčíně, Z-ko jsme dokončili se štěstím, můj pobyt na koňském krku během soutěže a společný pád před koncem závodu, přeci jen nebyly příjemné. Druhý závod – L – Habib nedokončil z důvodu kulhání. Jak se při veterinární kontrole ukázalo, jeho odsazená bedra nevydržela zátěž, bylo nutné rehabilitovat. I tento zdravotní problém, spolu s nepředvídatelným chováním, nás provází doteď a oba měly velmi negativní vliv na jinak úspěšnou sportovní kariéru.

Ještě jedno ALE se ukázalo hned na začátku druhé sezony – neochota vstoupit do přepravníku, kterou jsme při přepravě v přechozích případech obešli, se nám vrátila 5ti hodinovým soubojem s nakládáním na prvních závodech sezony. Díky obětavosti dalších byl Habib v noci naložen a dostali jsme se domů. Další 2 měsíce jsme strávili tréninkem nakládání, v prvních dnech jsme pokořili nakládací rekord a dostali se na 7 hodin práce. Pak už se vše zlepšovalo a v dalších letech jsme se dostali na 5 minut, ale vždy to bylo pro Habiba viditelné trauma.

Již od začátku práce v terénu Habib ukazoval, že pro něj platí ještě další věta ze známého filmu – Auta – Speed, speed – jen to a nic jiného neměl v hlavě při trénincích na vytrvalost. A tak se jako hlavní úkol dne stalo přežití. Přežití tréninku, přežití závodů. Nejen pro mne byla ve všech závodech hlavní snaha o dokončení ve zdraví – nejen koňském, ale i vlastním. Mohla bych vyjmenovat mnoho závodů, kde Habib vyhrál či se umístil na stupních vítězů, jak národních, tak mezinárodních, velmi často i s cenou kondice. Nikdo ale neviděl ty nervy, které to stálo jezdce, i servisní team. A také bych mohla vyjmenovat mnoho závodů, kdy jsme nedokončili. Velmi často buď kvůli kulhání a v dalších letech i díky myopatiím.

Myopatie jsou téma, které se jeví skoro jako tabu, alespoň v české vytrvalosti. Z knih se dá vyčíst, že je na vině špatný trénink – nebo – něco, co nikdo neví, atypická myopatie. Po první atace myopatie jsme se snažili zjistit důvod – mnoho analýz krve – mnoho diskuzí s veterináři. Naštěstí se z ní Habib dostal velmi rychle, při návratu na vytrvalostní tratě dokázal vyhrát S s cenou kondice. Bohužel, myopatie se vracela pak každé jaro – nakonec jsme usoudili, že důvodem jsou cukry v jarní trávě. Snaha omezit příjem jarní trávy pak vedla k největšímu zdravotnímu problému kariéry – metabolickému selhání na preridu v Šamoríně.

V té neustálé snaze o lepší spolupráci byly i světlé chvilky. Někdy při práci na jízdárně člověku stačilo pomyslet a Habib udělal požadovaný cvik, přestože měl člověk pocit, že sedí na soudku se střelným prachem. Někdy jsme se krásně proběhli na zahozených otěžích a jezdec mohl vnímat jen krásu okolí. Pro mne nezapomenutelné byly závody v Pezinku, které Habib z větší části absolvoval s Chositou. Byla to ukázka perfektní práce, s krásným výsledkem, Tonda Hrdina s Chositou vyhrál, my s Habibem jsme byli druzí a dostali cenu kondice (Habibovy první 2hvězdy). Podobně jednoduché byly závody, kdy jsme se „vezli“ se sestrami Pflugovými nebo Mirkem Drásalem.

Závěr sportovní kariéry až tak úspěšný nebyl. Po velkém karambolu na posledním tréninku před sezonou na jaře r. 2016 se zdál návrat do vytrvalosti skoro nemožný. Oba jsme prošli zraněními, která nás zdravotně omezovala. Zvýšená nedůvěra v mé i jeho schopnosti se promítla do nepovedené sezony, kdy po okulhání na MČR jsme dál nezávodili. Další 2 sezony se nesly v podobném duchu – jeden úspěšný závod a pak další s eliminací. Do Habibových výsledků se začal promítat věk a „nalítané“ kilometry. Velmi tvrdý podklad díky velkému suchu v podstatě znamenal stopku dalšímu soutěžení jak v roce 2017, tak v roce 2018.

Dá se říci, že celou Habibovu sportovní kariéru bychom nemohli uskutečnit bez několika lidí – MVDr. Zuzany Žežulkové, Jany Lohrové, Zuzany Milerové-Nedbalové a kovářům Benešům. Hlavně pak díky mým 3 chlapům, kteří se podíleli na jeho tréninku, závodění a stáli mi po boku jako nejlepší servisní team. Habibovi se důchodcovské „flákání“ po pastvině zamlouvá a pod sedlem často ukazuje, že má stále v hlavě – speed, speed :-).

Měla jsi někdy v těch krušných chvilkách chuť to vzdát, vzdát se i jeho?

Potom, co Habiba nebyl schopný obsednout jeden z našich nejlepších horsemanů, nám navrhl, abychom ho prodali. My jsme se zamysleli, a řekli ne – buď to dokážeme nebo zůstane u nás a bude „na koukání“. Pokud si nějaké zvíře vybereme, tak je to „v dobrém i zlém“. Proto teď máme na pastvině tři vytrvalostní důchodce, naštěstí 2 je možné brát pod sedlo :-).

Výsledky:

• 11 soutěžních sezon bez přestávky, s minimálně 1 dokončeným závodem 
• 3125 km
• 21 soutěží s výsledkem „na bedně“
• 5 x BC – 3x s prvním místem, 2x s druhým
• CEI*** v Bábolně – 6 místo
• 2 x CEI** (Most, Plavecké Podhradie) – 1. místo
• 2 x 2 vicemistr republiky
• CEN 100 km 1. místo včetně ceny kondice