Je vytrvalost snadná disciplína?

Někteří vytrvalci se již možná setkali s jistou mírou despektu či nepochopení vůči jejich disciplíně ze strany ortodoxních vyznavačů klasických disciplín. Hojně se na toto téma diskutuje  i na zahraničních fórech a to i v tak vytrvalecky vyspělé zemi, jako je Francie. Zásadní argument „jednoduchosti“ vytrvalostního jezdectví je ten, že vytrvalost nevyžaduje nijak sofistikovanou jezdeckou techniku a bleskové reakce. Je to prostě jen delší a rychlejší vyjížďka. Co na to vytrvalci?

• Srovnávat vytrvalost a např. skoky je stejné jako porovnávat Rallye Paříž -Dakar a závody Formule 1 – vytrvalost vyžaduje schopnost řešit nepředvídatelné situace na trati, přizpůsobit se terénu, rozvíjet strategii po několik hodin závodu – na druhé straně u F1 je to čistá technika, kdy špatné rozhodnutí ve zlomku sekundy znamená ztrátu šance na umístění
• Vytrvalost na nižším stupni obtížnosti není tak technická, ale s postupujícími nároky obtížnosti je naopak velmi technická – jen nejsou ty technické prvky tak viditelné jako v jiných disciplínách. Špatný jezdec ztěžuje koni, aby se pohyboval s co nejmenší námahou po dlouhou dobu v často různorodém terénu.
• Zkušenosti ukazují, že i když jezdec stráví denně v sedle několik hodin, neznamená to, že je připraven na 90 km závod.
• Jezdec musí být schopný vést koně v ideální rovnováze ve všech chodech, mezi koňmi, za koňmi, s koňmi, odstartovat v poli např. 150 koní, rychle zareagovat v členitém terénu – stoupání, prudkké zatáčky, rokle, brody – kde při velkém množství koní není o adrenalin nouze.
• I když si jezdec koupí „hotového“ koně s výkonností na 130 km, neznamená to, že s ním dokáže vyhrát 90 km – je otázkou, zda bude schopen koně vést tak, aby se co nejméně namáhal, a zvolit správnou strategii.
• Vytrvalost je velmi komplexní disciplína vyžadující cit, zkušenost, hlubší znalosti v oblasti fyziologie zátěže, výživy, nehledě na výstroj a schopný servisní tým.
• Nejblíže k vytrvalosti mají jezdci všestrannosti, protože je to součást jejich tréninku – a není náhodou, že mnozí špičkoví jezdci vytrvalosti mají za sebou kariéru ve všestrannosti nebo kombinují obě disciplíny. 
• Vytrvalostní jezdec se musí naučit koně v závodě vést tak, aby se jeho metabolismus nedostal do „červené“ zóny.
• Vytrvalost je fyzicky velice náročná – je to tvrdý sport. jezdí se i dvou a vícedenní závody, kdy po 80 km jeden den, musí být jezdec i kůň fit na druhých 80 km na druhý den. Jezdec musí svou pozicí a vedením co nejméně koně zatěžovat – měl by být v takové kondici, aby koni nezačal překážet. Dobří vytrvalci často mimo sezónu běhají, plavou a cvičí.
• Vytrvalost se dnes jezdí ve vyšším tempu než dříve, proto je práce na přiježděnosti koně samozřejmou součástí výcviku. Přechody, práce na dvou stopách, přechody, obraty, kavaletová práce, to vše rozvíjí dynamiku svalové práce a usnadňuje vedení koně i v extrémních situacích. 
• Jízda v tempu v náročném terénu je v podstatě matkou všech ostatních disciplín – vychází nejen z tradic přepravy końmi, ale samozřejmě i vojenských. V terénu by měl být kůń ovladatelný, nebojácný, vytrvalý, obratný – a vychovat takového koně nejde bez znalostí a schopností. Je třeba vzít v úvahu, že mnoho koní je v této disciplíně vedeno bez udidla, na provazové ohlávce, a to v otevřené krajině mezi ostatními.
• Nejnižší soutěže vytrvalosti nekladou na koně velké nároky, ale jezdce často překvapí rychlost (i když si do té doby myslel, že s koněm absolvoval spoustu vydatných vyjížděk). V tom je to stejné jako v jiných disciplínách – nejnižší parkur, technicky nenáročný, zvládne jezdec relativně rychle, pokud má k dipozici zkušeného školního skokana. Jako matka dvou synů, kteří začínali na parkurech, musím přiznat, že jsem neměla o ně strach, když jeli svůj první parkur, ale bylo mi strachy fyzicky špatně, když jsem je vypustila na první vytrvalostní závod. Do obtížného terénu, kde se museli spoléhat sami na sebe a na svého koně, že všechny nástrahy tratě zvládnou… člověku nepřidají informac technického delegáta  o tom, že brody jsou hluboké, tu kluzký asfalt, tam leží tam kmen, který se nedá obejít a doskok je bahnitý, brod po prsa … jsou prostě situace, které se doma natrénovat nedají. Teď už jsem dávno v klidu, jen mám tendenci je brzdit  a vůbec, je lepší, když u toho nejsem. Pro změnu mám obavy o koně:))
• Většina lidí, kteří se dozví, že jezdíte tu 60, tam 80 a více kilometrový závod, vidí největší problém v tom – jak to v tom sedle vydržíte. Případně padnou nějaké narážky na stav vašeho pozadí v cíli. Vůbec je nenapadne, co všechno musí jezdec řešit a že nějaké pozadí, bolavé svaly, odřeniny atd. přijdou na řadu až po závodě, až je kůň obstarán a vše kolem něj je v pořádku. Naštěstí už dnes jsou sedla umožňující jisté pohodlí nejen pro koně. A také jde o trénink – čím víc kilometrů, tím je tělo odolnější.
• Vytrvalostní jezdec má obrovskou zodpovědnost vůči koni – v klasických disciplínách špatně natrénovaný kůň nepřejde parkur, zastaví, v drezúrním obdélníku ztratí rytmus nebo poskočí a je rázem na konci výsledkové listiny. Rozhodně ho to nevyčerpá. Ve vytrvalosti jde o extrémní zátěž – a jezdec by měl na každém metru trati vědět, že jede tak, aby měl kůň v závěru dost sil a veterináři ho uznají „fit to continue“. O tom, jak se dá vytrvalost dělat špatně, svědčí např. opakované problémy na Středním Východě (únavové fraktury) nebo si stačí připomenout Memento Catoosa.  

A co je na vytrvalosti nejlepší?

• Jízda v rozmanitém terénu, pokaždé jiné prostředí, příroda, volnost
• Výzva – máte před sebou 40, 60 nebo 160 km, několik hodin na vás bude možná pršet, sněžit nebo budete polykat prach od kopyt koní před vámi. 
• Závodíte nejen minutu, ale strávíte se svým parťákem na trati několik hodin
• K závodění ve vytrvalosti patří také nocování s koněm v jiném prostředí – spíte ve stanu, vedle něj chroupe váš kůň večerní porci sena…
• Nepředvídatelnost – od prvního  do posledních metrů v cíli:)
• Co závod, to zážitek – je to zážitkový sport (ten termín existuje).
• Obvykle je to rodinný sport – členové rodiny nejsou odsouzeni k nečinnému přihlížení na úsilí závodníka, ale podílejí se na výsledku v roli wranglerů. Je to společný zážitek pro celou rodinu (ano, někdy poněkud nervyberoucí…)
• Hodně se naučíte  o svém koni.
• Docválat na koni do cíle, kdy cítíte, kolik je v něm ještě sil, to je euforie.